Honza323 píše:DPS WP-23 TX dvoukanál.jpg
Tak DPSky konečně doma (viz.foto), deska TX už osazená, to byla docela brnkačka. Deska RX mě ještě čeká, při pohledu na to, jak je malinká, mám trochu obavy, jen dostat tam ty MF Trafa bylo docela obtížné vzhledem k velikosti pájecích plošek.
Máte někdo nějakou dobrou metodu pro pájení těmhle mrňousků, abych z toho neměl jednolitý cínový povrch ? Kdysi jsem to dělal trafopájkou se zmenšeným hrotem s docela dobrým výsledkem, nadrtil jsem kalafunu na prach, na pájený vývod jsem nanesl takový malý hrobeček, na hrot trafopájky nabral kapičku cínu a ten se díky hrobečku z kalafuny krásně rozlil na pájecí plošku. Teď pájím mikropájkou, která se mi zdá ale pořád proti těm ploškám jako obr.
Mikropáječka s regulací teploty a špičatým hrotem je asi to nejlepší. Hrot otírat od zbytků kalafuny a přepaleného cínu na takové viskózové vodou navlhčene houbičce, a tim ho mít stále čistý a jemně pocinovaný. Nevýhodou mikropaječky je to, že na ten ostrý hrot se neda cín nabrat tak, aby byla jeho kapička na vrcholu hrotu. Je vůbec problem ho nabrat a pokud i ano, tak cín steče do boku. Musí se tedy pájet obouručně tak, že v jedné ruce máš páječku kterou prohřeješ nohu součastky i pad na desce a druhou přidáváš trubičkovy cín. Výhodou mikropáječky je to, že při správně nastavené teplotě nehrozí poškozeni desky ani součastky i při delšim pájení. Podmínkou ale je aby to fakt mělo regulaci teploty, mikropáječka s hrubym, tupým hrotem a bez regulace je cesta do pekla.
Ja ale používám častěji trafopájku. Hroty si vyrabim sám z 1,0÷1,2mm silneho měděného dratu, pokud mám tak i toho postříbřeného. Špičku hrotu stlačím kombinačkama až do tenké placky, kterou pak obrousim pilníkem do ostré špičky. Pro velmi jemné pájení (např. opravy SMD) použiji tenči drát, třeba 0,5mm se špičkou opracovanou stejným způsobem. Nevýhodou takhle opracované špičky hrotu je pouze její kratši životnost, rychleji se přepálí.
Výhodou trafopajky je to, že na hrot smyčky lze nabrat cín, který se díky magnetickym silám roztaven vždy soustředí na samotné špičce hrotu, takže lze pajet i jednou rukou a druhou mít volnou pro přidržování pájených věcí. Nevyhodou je neregulovatelná vysoká teplota hrotu, navíc značně zavislá od času, množství cinu, kalafuny a tepelné kapacity pájeného mista. Je tak větši nebezpečí poškození desky i součástky.
Dalši nevýhodou je to, že smyčka produkuje dost velké střidavé magnetické pole a taky napěťové impulsy, kterými může poškodit některé citlivé součastky. Obecně náchylne jsou MOS FETy, zejména starší nemající integrované ochranné diody, pak CMOS IO, ale i nízkošumové VF tranzistory BFR, BFQ ..., které sice neodejdou zcela, ale vlivem toho magnetického pole jim vyrazně vzroste šumové číslo. Napěťové špičce lze zabranit tim, že se hrot páječky uzemní, tedy propoji dratem se společnym vodičem na pajené desce, nebo se na stůl položi deska cuprextitu a propoji se to s ní. Magnetické pole smyčky se ale odstinit nedá, proto ty nizkošumové BFR, BFQ ... prostě trafopájkou nikdy nepájet! Osobně mam zkušenost, ž moderni MOS FETy a CMOSy maji tak dobré ochrany, že jim trafopájka neublíží, takže to, že se na ně nesmi použit je z dnešniho pohledu už mýtus. Tedy s vyjimkou starych KF520 a KF521, které ochrany neměly a stačilo je jen šparně vzit do ruky, mit na sobě nylonové oblečeni, nebo svetr a bylo po nich. Tam se použivala zkratovaci pružinka, nebo se před montáží nohy ovinuly tenkym dratem, který se pak po zaletování odstranil. Ale běžnym VF tranzistorům použitých ve WP23 od trafopajky nic nehrozí. A když pájim CMOSy, tak dbám na to, abych trafopajku zapínal a vypínal vždy mimo dotyku se součástkou. Zatím se mi nepodařilo žádný CMOS tím pájenim zničit.
Každopadně pajeni s trafopajkou vyžaduje víc zkušenosti a cviku, a pak i s ní je vysledek dobrý.
V souvislosti s tím se vracím ke své kritice návrhu motivu plošného spoje desky přijímače jak od Valenty tak i od Tebe, tedy malé kulaté pady propojené teňounkými cestičkami. Ne náhodu jsem zde nabízel svoji destičku s mým motivem metódou dělících čar, tedy ponechání co nejvíce mědi na desce. To je pro amatérskou montáž i s pomocí trafopájky mnohem lepší, i když to tak hezky a profesionálně nevypadá.
Co se týče umyti desky od laku, jejimu přegumování a taky čištění vyvodu součastek, tak to je/byla samozřejmost. U desek je to ale různé, byly laky přes které se opravdu velmi obtížně pájelo (zvlášť když byly desky staré) a ty bylo lepší umýt a desku přebrousit 400 smirkem. Ale dnešní laky už nejsou problémem, tak bych tuto operaci vypustil. Však podle toho jak dobře se Ti pájela deska vysílače.
Čištěni noh součastek doporučuji pouze mechnicky, jemně oškrábat nožem, nebo páskem jemného smirku.
S chémií bych byl opatrný, protože v hustě zabužirkované stojaté montáži přijimače je velmi obtížné se jejich zbytků zbavit, zejména pokud ty látky navzlinají do mezery pod tu bužirkovou izolaci. I kdybys celý přijímač vypral v nějaké lázni (musel bys použit vákuovou komoru), stejně se zbytků zcela nezbavíš o ony tam budou dlouhodobě působit a nikdo neví s jakými korozívnímy nasledky. Totiž, pokud to umí zbavit povrch drátu od oxidů a nečistot, tak zcela inertní latkou to byt nemůže, je to vždy více-méně nějaká žíravina, i kdyby slabá, tak dlouhodobě škodlivá. Navíc to, co je určeno a je dobré pro vývody, nemusí být dobré pro kovová těla tech součastek.
