Nervozita před vzletem

[arkudo]

Ja jsem nervozni kdyz zkousim nove obraty niz a taky kdyz mi do toho nekdo keca. Teda takovym tim zpusobem udelej tohle nebo tohle. Kdyz si litam sam za sebe i kdyz pred lidma tak mi to nevadi. Ale jak na me zacnou mluvit nelitam pekne.

[radi5]

Co pomáhá? Plnej plyn a mít to tak trochu v pi...i!........

[Ticcino]

Nervy mam pred zaletem noveho era. Davam cigaro a stejne to nepomaha. Jak je pak ero ve vzduchu a chova se slusne, nervozita opada a nastava soustredeni.
Dalsi nervozita je pak po druhem nepodarenem priblizeni na pristani.
Proste... nervy jsou normalni, casem ubyvaji, pak vymizi, ztratis respekt z modelu a pak s tim riznes jako ja

[Xenomorfus]

Proste... nervy jsou normalni, casem ubyvaji, pak vymizi, ztratis respekt z modelu a pak s tim riznes jako ja

...asi jako kazdy
A o tom to, kluci, prece je, ne? Si predstavte, ze bychom treba rok dva litali, "vsecko" se naucili a pravdepodobnost, ze s tim "riznem" by se limitne blizila nule. To by pak asi vetsina z nas zacala delat neco jineho, nebot by to byla nuda a stereotyp . A to neni nic pro hracicky .
Ja bych rekl, ze kazdy je svym zpusobem "nervozni" a kdyz uz zaciname byt moc "klidni" tak pridame nejake obraty navic, nejakou akrobacii na hrane a uz jsme zase tam, kde nas to nejvic tesi.
Takze se "bojme", budme nervozni, nebot bez tohoto kontrastu by pak nebylo to krasne, co je kolem letani, to uvolneni po pristani a ta radost z letounu a jeho projevu.
Slovy klasika: "děkuji, děkuji za nezdar: ten naučí mne píli, bych mohl, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly, děkuji, děkuji, děkuji...

[pepin]

Jste taky nervozní, popřípadě co proti tomu děláte?

Pořizuji si pouze takové modely, u kterých vím, že je v nejhoršim mohu pořídit znovu, respektive, když zjistím, že mi nějaký typ letadla sedí a baví mě, jak to jde rovnou pořizuji záložní podobný, jinak si myslím, že určitá ZDRAVÁ nervozita k tomu patří a i proto asi většině přijde víc zábavné létat právě s letadly-vrtulníky, než jezdit s lodičkou, autíčkem, pokud nejde o závody, kdy už určitě jistá míra nervozity taky bude.

bez tý nervozity se pak nedostaví ten blažený pocit, když to vezeš domu zase celý, kdybych ten pocit měl po létání na simu, tak bych z bytu zadek nezvednul a létal na simu, kde je to ale bohužel právě absolutně bez emocí.

[JMalik]

Ahoj, jelikož jsem začátečník, tak jsem před každým vzletem hroozně nervozní a doufám že se brzy přestanu bát. Jste taky nervozní, popřípadě co proti tomu děláte?

Kdysi jsem létal nějaké letadla. Potom mi přivezli ( zalétávací pilot), jednosedadlovku, dost brus se zatahovací pomocnou jednotkou. Přeškoloval jsem se na to. Žil jsem v povědomí, že mě někdo vezme ve dvojím na něco podobného. Instruktor mě nasadil do kabiny, zavřel to za mnou, abych se seznámil s čudlíkama a okýnkem mi vyhlásil, že až na tom budu psychicky dobře, ať to odstartuju ( to mi věřil, že to neposeru).
Dotlačil jsem to na 4 0000 ft zavřel tu pomocnou motorovou jednotku a hlavně se nesnažil přistát. Byl jsem polomrtvý strachy, jak snadno mi to může upadnout do vývrtky a jak mě varovali, abych hlavně měl zavřený motor a pylon uvnitř, abych to mohl případně nějak vybrat.
Nějak jsem odlétal cca hodinu ( na víc mi nestačily nervy) a plazil jsem se na letiště s vyklopeným motorem a děsem v očích, kdyby mi nevyšel rozpočet. Myslel jsem hlavně na to, abych to nedal na finále ze zatáčky, neupadlo to, a hlavně jsem chtěl vypadat při těch manévrech dobře před děvčaty, co to pozorovala.( asi jako Alan Delon )
Dostal jsem to na osu dráhy na beton, normálně to podrovnal a potom začal neskutečný tanec. Nedokázal jsem to s tím pylonem a motorem nahoře udržet ve směru, dostal jsem hodiny, vyběhlo mi to do stání letadel v ploše. Nic jsem netrefil a když jsem dokončíl ten balet se chcípnutým motorem, tak jsem to v poslední piruetě natočil , srovnal a přijel do hangáru, jako by to takhle bylo normál.
Děvčata po mě poslintávaly, kamarádi nevěděli která bije a já jsem byl rád, že jsem nic nerozsekal.

[Tom1974]

Pepin nekeca! Neni nervozni! Vlastni zkusenost. Kdyz mi pomahal zalitavat kompozita, po zaletu povida...... Ja strach nemel, moje prachy to nejsou

[zdenasu]

..aha, najít si dobrou psycholožku...
to mě nenapadlo
To abych se na adrenalin/nervozitu " i " těšil.........

[VTjr]

Isté napätie byť musí. Je svojim spôsobom motivujúce a v konečnom dôsledku to zvyšuje bezpečnosť (samozrejme pokiaľ nie je nervozita priveľká, ale je to len ten zdravý rešpekt). Lebo keď má pilot modelu ešte trochu toho rešpektu, tak nerobí vedome voloviny.
Samozrejme spočiatku bola aj moja nervozita omnoho väčšia, ale postupne, ako som sa naučil lietať, tak sa dostala na rozumnú hladinu. Mal som v modelárskej kariére asi 22-ročnú pauzu a po návrate na "modelárske nebo" pred 3 rokmi som v skrátenej verzii znova asi týždeň prežíval aj tú začiatočnícku nervozitu, ale potom to opadlo a je stále menšia a menšia a lietanie je rutinnejšie. Môj názor je, že po odlietaní cca 20 hodín kedy už pilot nerozmýšľa nad tým, ktorým smerom ide model a ako mám pohnúť páčkou aby reagoval správnym smerom, keď to riadi do istej miery podvedome, potom už ani nervozita nie je veľká.
Samozrejme každý sme iný, niekomu to trvá dlhšie, niekomu kratšie. Dôležité je však často trénovať a radšej v danom dni po menej štartov ale častejšie (povedzme aspoň 1až 2-krát za týždeň po 3 štarty).

Pritom moja vlastná skúsenosť je dokonca taká, že keď letím rutinne, necítim už takmer žiadnu nervozitu a ešte si v duchu poviem: "Ale mi to dnes ide dobre!", tak veľmi rýchlo príde rana osudu.
Takže ta pýcha sa nevypláca, lebo: "Pýcha predchádza pád!" - to je naozaj to správne príslovie. Ak nerátam nejaké začiatočnícke karamboly, tak všetky havárie ktoré som posledne zažil boli vždy v stave, keď som sa cítil ako "king".
Výhodou toho ale je, že každý taký průser zas človeka pekne rýchlo donúti držať sa "pri zemi" (nemyslím s modelom, ale duševne) a mať pred všetkým zdravý rešpekt.

A súhlasím s názorom, že kvôli adrenalínu to všetko robíme, keby sme ho nemali, tak určite budeme hľadať niečo iné. Niekto prestane lietať rekreačne a začne súťažiť, iný bude stavať stále väčšie a väčšie modely, samozrejme so stále väčšími motormi (už len z toho ide strach keď sa to natočí).
V mojom prípade mi stačí rev a vôňa akéhokoľvek spaľováka, aj malého a čím väčšie točky tým lepšie .
To sa mi vždy po naštartovaní trasú trochu kolená a to mám dokonca rád (pri elektrike nič podobné necítim). To je aj jeden z dôvodov, prečo stále na spaľováky nedám dopustiť.

[TomasC]

Hodně pomáhá klid, že je všechno v pořádku. Prostě naprosto žádná pochybnost, že jsem něco ošidil. Pak startuji s modelem ve slušném klidu.

Na závodní starty mi pomáhá, že s tím nějakou dobu létám. Člověk musí nutnosti podat kvalitní výkon, teď a tady přivyknout. Extrémně je důležitá rutina zaběhaných postupů. Jak na tréningu, tak v závodě. Přijít s letadlem na start, atd....

Pod extrémním tlakem před startem mi pomáhá na let moc nemyslet a věnovat se něčemu jinému. Třeba na mistrovství světa jsem před startem vždy tak 1/2 hodiny leštil letadlo. Docela to pomohlo.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=7LwMwXK3QEw[/youtube]

[walter2]

Já když jsem po počátečním stresu (a pravidelném lepení letadla) ovládnul páčkování s EPP modelem přestal být nerózní, tak mi to chybělo. Prostě, když létání přestal být adrenalin, tak mě to už tolik nebavilo.
Pomohlo pořídit kvalitnější a dražší letadlo. Adrenalin zase nastoupil a jsem spokojený.

[Bozha]

Mě docela pomohly dvě věci: s někým během přípravy a startu mluvit, a při řízení sem-tam chodit (pár kroků). Zní to divně, ale pomohlo mi to si postupy zautomatizovat, takže potom jsem nebyl už tolik nervózní. Ze začátku je to dost dřina pochopitelně a samozřejmě člověk riskuje ztrátu koncentrace, ale přirovnal bych to k procesu kdy se člověk učí řídit auto - mozek se časem naučí dělat spoustu činností podvědomě... Nicméně to je pochopitelně jen individuální zkušenost a ne že mi někdo řekne že spadnul bo ho vyrušila manželka

[TomasC]

a při řízení sem-tam chodit (pár kroků)

Tohle dle mě (můj názor) není dobře. Při pilotování je třeba stát na místě. Rozkročen, ve stabilním postoji. V tom okamžiku se netříští pozornost změnou letového prostoru. Prostě pilot ví, že za záda se nelétá a pokud je před sebou, tak ho žádné překvapení nečeká. Jak se hlava blíží k "dorazu", tak je čas na návrat pře sebe.
Jde jak o umístění překážek v létání, tak bezpečnost ostatních pilotů nebo oslnění od slunce, atd...

Nikoho k tomu nenutím, ale doporučuji si to zkusit.


Uslyšet nápovědu chvilku trvá, souhlas.

[Bozha]

No však píšu, osobní názor, mi to pomohlo si zvyknout na to že musím udržet páčky v poloze i když do mě drkne pes apod. To že model je stále přede mnou a ve vymezeném prostoru beru jako samozřejmost. Mám na mysli stejnou situaci, jako když při telefonování nebo při prezentaci přecházím tam a zpátky po místnosti (a přitom se soustředím na posluchače) - mě to pomáhá, jinému nemusí, toť vše.

[VTjr]

V tomhle souhlasím spíš s TomasemC.
Pohybování se s vysílačem během řízení omezuji spíš jen na nezbytnou nutnost. V každém kroku naslepo může být totiž zrada (zakopnutí, jáma, nějaké věci na zemi a pod.). A i s tím letovým prostorem to taky platí, takže určitě není dobré se točit za modelem a nechat ho létat všude naokolo.