pedyngro píše:- létání jednou rukou - vycházím ze zkušenosti s létáním s epp hračkou, co nemá žádná serva, jen dvě tlačné vrtule na křídlech, které tak vlastně simulují motor a křidélka. Takže pokud člověknepotřebuje žádnou extra akrobacii, ale jde jen o to udržet se ve vzduchu, jen s motorem a křidélky to jde (zkoušel jsem i na simulátoru). No a v modu 1 jsou motor a křidélka pohromadě na pravé ruce.
...
Já si ale myslím, že porovnávat letové chování letounu (plošníku) s nějakou hračkářskou koptérou (či co to je) není zrovna to pravé.
Zásadní rozdíl mezi nimi je v tom, že letoun neumí stát ve vzduchu a otáčet se na místě, ale vytrvale letí furt dopředu. Motor přitom může běžet na neměnný výkon, resp ten může být jen zapínán/vypínán třeba i přepínačem a poletí to furt dopředu i když bude vypnut (klouzavý let). No a u něj, na udržení se ve vzduchu, je potřeba řídit především výškovku a k ní křidélka, nebo směrovku aby se dala udělat i zatáčka. Protože dříve nebo později ji prostě musíš udělat, jinak se nevrátíš zpět a model Ti zmizí v dálce.
To bys pak ztratil ponětí o jeho poloze a skončilo by to nekontrolovaným pádem někde v dálce. Pak by byl možná problém ty trosky vůbec najít a ještě se modlit, aby nezpůsobil nějakou škodu na majetku, či nedejbože zdraví.
No a to je právě největší kámen úrazu všech začínajících pilotů. Odstartují, když mají štěstí, nebo jim někdo vytrimuje model, tak úspěšně, no a pak začnou letět rovně od sebe mírně vzhůru. Postupně se jim začne model ztrácet v dálce, takže pochopí, že to musí otočit. A to začne být najednou problém, často už sama tato otočka skončí fatálně. Ale dejme tomu, že se i to podaří a letí zas rovně k sobě a tu je další úskalí - reakce na směrovku nebo křidélka jsou obrácené, co zas může vést k fatálním chybám pilotáže. Pokud stáhnou plyn, tak to zas chce citlivé ovládání výškovky tak aby model klouzal dostatečně rychle a nepadl do vývrtky.
A právě na toto je nejlepší aspoň týden tak hodinku-dvě denně cvičit na simulátoru
a postačí i ten nejjednodušší, co je absolutně zadarmo FMS, který je dokonce běžně dodáván k počítačovým řídícím konzolám (vypadají jako vysílač, ale trčí z nich jen USB kabel). Cvičit donekonečna start, nabrání výšky, zatáčku 180°, přiblížení a přistání na dráhu. Pořád dokola, dokud se z 10 pokusů nepovede aspoň 8. Není to snadné, nejeden virtuální model skončí v troskách. Pokud toto už půjde, tak samozřejmě postupně zkoušet i složitější úkony. No a když se toto nacvičí, pak se to může zkusit i reálným modelem, ale i s ním zase nacvičovat především ty starty a přistání. A věř mi, že i na toto jsou lepší 2 ruce než jedna. Vůbec se nebavíme o extra akrobacii, ale o tom jak model dostat do vzduchu a pak celý zpátky k sobě na zem. Ono totiž kdosi moudrý řekl, že start a přistání jsou dva nesložitější a nejdůležitější akrobatické obraty. Já bych dokonce řekl, že především to přistání, protože vzlétnout se může, ale přistát musí.
Fázi, kdy jsme modely řídili systémem doraz-doraz jsme my staší překonali už kdysi koncem 70. let.
