Před nějakými lety jsem se konečně odhodlal, že se musím naučit autorotaci s modelem vrtulníku. Pravda, docela dlouho jsem to odkládal , ale když musíš, tak musíš . Tady se pokusím co nejlépe popsat, jak jsem na to šel já, instruktora ani zkušenějšího kolegu nikde poblíž nemaje. Ta nejhlavnější informace pro samouka je - JDE TO !! . Udělal jsem spousty autorotací s jediným menším poškozením, kdy jsem přistál na krtinec a vrtulník, už na zemi, se položil na bok. Škody minimální . Moje vstupní úroveň dovedností s vrtulníkem byla už velice slušná, spousta startů i hodin, ale to nejhlavnější pro samouka je : není nutné být výborným pilotem ale nutné je : - nebýt stresován řízením vrtulníku. Pokud si nejste jisti že vrtulník s lehkostí ovládáte při všech bežných režimech letu - ještě je brzo a radší ještě potrénujte, ušetřite si peníze i čas strávený opravami a hlavně nebudete si snižovat sebevědomí . Autorotace není nijak zvlášť obtížný prvek, vlastně je docela snadná , asi jako povedené, hezké, přesné přistání s nějakým rychlejším letadlem. To, co je obtížné, je pomyšlení, že máte jenom jeden pokus,který musí být vždy proveden bez větších chyb jinak už si ten den nezalétáte. Takže ten hlavní problém je hlava. Problém hlavy jsem řešil postupnými malými kroky které vedly k zisku sebevědomí a snižování stresu. První krok - naučte se jak se autorotace správně dělá, co se při ní děje, co se může pokazit a jak to nepokazit. Když už to pokazíte náprava je obvykle nemožná. Já měl výhodu, že jsem získal tyto znalosti ještě před dobou internetu a od profesionálů, takže žádné mýty ani polopravdy. Nejlepší zdroj je nastudovat si, jak to dělají skutečné vrtulníky, aerodynamika je stejná i pro modely a oni mají pro úspěšné zvládnutí přistání motivaci ještě vyšší než my. Druhý krok - přenastavte si vrtulník tak, aby se vám snadno trénovalo, stačí vyrobit navíc do rádia jeden cvičný režim navíc. V tom režimu je důležitý rozsah kolektivu. Nahoře 11-12 stupňů, dole cca -3 až -5 stupnů. Nedávat -10 nebo podobné hodnoty!!! Pokud vám nečekaně vysadí motor, nejlepší je dát kolektiv na doraz dolů, nemusíte přemýšlet kam máte dát páčku. Když máte úplně dole třeba - 4 °, je to akorát i s rezervou. Ono to funguje tak, že když máte moc mínusu, sice se snáze roztočí rotor ( ale ne vždy) ale taky to padá k zemi jako dělová koule . vy potřebujete, aby se rotor točil dostatečně rychle ale vrtulník klesal co nejmenší vertikání rychlostí. Na to má vliv mnoho věcí jako váha vrtulníku, plocha rotorového disku ,profil listů a taky rychlost letu a úhel nastavení rotoru. Nic z toho v případě ART už neovlivníte, ale nastavení kolektivu a rychlost ano. Tak proto je dobré dát na listy co nejmenší hodnotu mínusu při jaké to ještě dobře točí. Třetí krok - vyberte si na to cvičení správný vrtulník . Tím myslím, dostatečné velký a ne moc těžký. Autorotovat s Maxirem nebo něčím jako Trex 450 nebo jiným malým levným vrtulníkem je úplně jiná liga jako s nějakou sedmistovkou. Nedoporučuji nic menšího než třída 500, ne, že by to nešlo, ale bude to obtížnější a to o hodně. Malé vrtulníky mají v rotoru málo nastřádané energie a všechny ty převody a případný pohon vrtulky rotor dost brzdí takže je to to pak velmi obtížné, až nemožné. Já mám doma vrtulníků vícero a na začátek jsem používal Logo 600. Ideální velikost je šestistovka nebo sedmistovka. Takový velký vrtulník ( zvlášť když použijete lehčí baterky) má v rotoru tolik energie, že dokážete i chvilku zaviset. Viset a čekat na pokles otáček s tím nemusíte, ale je pak daleko snadnější opravit případnou chybu ve výšce podrovnání. Také je velký vrtulník daleko lépe vidět , je stabilnější a snáze se řídí. A i když jsou díly dražší, ve výsledku určitě ušetříte. Čtvrtý krok - nácvik rozpočtu, přiblížení a podrovnání. Teď už budeme létat. Ale motor bude vždy zapnutý ! Žádné vypínání ! Tohle pomůže řešit hlavu, je to přece obyčejný let, nic se nemůže stát . Budeme létat obyčejné okruhy. Výška nějakých 30m výše ani moc netřeba , méně je málo. Pak už bude málo času an opravu chyb. Rychlost letu taková střední, jako když tak obyčejně poletujete s nepříliš velkým výkonem. Po čtvrté zatáčce na finále dáte kolektiv tak na 3-4° do mínusu, rychlost necháte jakou máte a koukáte jak to klesá a kam to míří. Samozřejmě neklesat až na zem . Ve výšce která je vám příjemná to vyberete a jedete znova. Tím se naučíte úhel klesání a účelem je, naučit se rozpočet aby vám to klesání vyšlo někam k sobě. Nemusí to být přesně k noze ale někam poblíž aby jste na vrtulník dobře viděli , aby jste byli schopni přesně řídit. Ta moje jediná havárka byla způsobena špatným rozpočtem, přistál jsem daleko a nevšimnul jsem si, že je tam v trávě ten krtinec. Pátý krok - rozpočet už vám jde tak budeme dělat nácvik podrovnání. Opět s běžícím motorem ! Létáme okruhy a při tom klesání k noze ve výšce nějakých 5 metrů začneme podrovnání. Až budeta mít výšku pod 5 m , pomaličku a jenom trošku zvednete čumák, jenom maličko. právě tak aby vrtulník začal brzdit , nesmíte to přehnat, jina ztratíte rychlost a to je špatně! Prostě uděláte průlet s mírným zbržděním. Až vám to půjde zcela bez stresu a stále stejně, zkuste to udělat trochu níž, třeba ve třech metrech. S kolektivem nedělejte zpočátku žádné velké pohyby, při tom zbrždění si trochu přidejte, ne moc . Když to budete pozorně sledovat, tak zjistiíte, že při tom přibrždění vrtulník sníží rychlost klesání i když s kolektivěm neuděláte nic, proto to počáteční brždění ve výšce 5 m. Aby jste měli dost času sledovat co to dělá bez stresu z blízkosti země. V další fázi natahujete stále víc a víc přidávejte koletiv. Ale nesmíte úplně zastavit !!!!! Alespoň teď. A teď strašně důležitá věc ! Celou dobu kontrolujte polohu vrtulníku: u země nesmíte mít náklon na žádnou stranu ! jinak hrozí že to po kontaktu se zemí položíte na bok. Trochu nataženo nebo potlačeno při kontaku se zemí není tragedie, náklon může být průser! Pátý krok - tady už to bude zajímavé . Motor stále nevypínat ! To závěrečné podrovnání začnětě tak asi vy výšce 2 metry, Přitažení už bude intenzivnější a dáte o dost víc kolektivu a trochu rychleji . Cílem je zabrzdit vrtulník a uvést do visu třeba 30cm nad zemí . Tím se naučíte záverečné podrovnání, ve světě skutečných heli se to jmenuje fléra . Šestý krok- až se budete sami cítit dobře že nemáte moc velký stres, že vám to jde , že se vám už u předešlých cvičení netřesou kolena, že přesně víte co máte kdy dělat - jděte na to . Udělejte si pár okruhů s větší výškou , třeba 40-50m ( ale výše netřeba) a když jste v pohodě, vypněte motor a jděte na to. První ostrou ART nedělejte hned jako první přistání v tom letu, dejte se třeba tři okruhy cvičně a pak naostro. Když si po třech , maximálně čtyřech cvičných netroufnete, ukončtete to a dejte si pauzu. Uděláte to příště. Nedělejte ART jako první přistání v letu, ale nedělejte ji ani jako poslední když už vám dochází baterka. A když se vám ta první povede, dejte si pauzu, nedělejte hned druhou. Přistaňte, vydýchejte se, přijměte gratulace od kamarádů, dejte si půl hodinu pauzu a zkuste to znova. Opět udělejte jenom jednu. A opět pauza. Ono se to nezdá, ale je to psychicky docela včerpávající zábava, tak si to nepokazte. Až jich pár uděláte, stoupne vám sebevědomí, pochopíte že to vlastně nic není a pak jich můžete dát více. Já se tomu jedno léto dost věnoval, doporučuji se ART po nějaké období intenzivně věnovat. Pak se to naučíte pořádně a už nikdy nebudete mít problém. A nakonec ještě drobnosti. Zvažte použití bezpoečnostní tyčky křížem přes podvozek, může to zabránit převrácení. Já ji nepoužíval, ale je to dobrá psychická podpora. Pokud při nácvicích nemáte k ruce opravdu dobrého instruktora ( ani vynikající pilot nemusí být dobrý instruktor) tak nic nedejte na rady přihlížejích obzvláště ty hecaře : však už to umíš, jdi na to! Oni nevědí to co cítíte vy, řidte se vlastním úsudkem. A ničeho se nebojte , já sám jsem zářným příkladem toho, že ač nijak excelentní pilot, tak jsem byl schopen se to sám naučit. A když jsem to dokázal já, dokážete to taky Honza