Interview s Michalem Mikulcem (15/8/00)
| Vzpomínám si že v době mých modelářských začátků, před nějakými dvaceti roky, byl Michal Mikulec pro některé z nás takovým modelářským polobohem. Nikdy jsem ho sice (tenkrát) neviděl, ale v našem klubu (RCK Praha 7) bylo slyšet neustále, hlavně mezi piloty s akrobatickými ambicemi: "Mikulec to létá takhle ...", "Mikulec řekl ...", "Mikulec to má na éru vyřešené tak, že ..." a tak pořád dokola. Úcta to byla zasloužená, protože Michal byl v té době naším nejlepším akrobatickým pilotem a vyhrával co se dalo. Pak se na dost dlouhou dobu přestal zúčastňovat soutěží, ale modelařině zůstal věrný - byl tři roky technickým náměstkem podniku Modela. Po revoluci se stal ředitelem pobočky zahraniční firmy a před několika lety mu to nedalo a pustil se zase do stavby a létání s akrobaty. V rychlém sledu to byl Matador, Super Star 2,2 m, Super Star 2,4 m a letos dokonce Extra o rozpětí 3 m. Viděl jsem Michala létat s akrobatickými obry a můj dojem byl vždy stejný: navíc k ohromné vylétanosti je to šoumen, kterému dělá dobře adrenalin a mrazení v zádech. Líbí se mi například jeho nízké nožové lety, kdy máte pocit, že to musí skončit katastrofou. Michal pak trošku přidá a přemotorovaná Extra se v poslední chvíli, stále v nožovém letu, vznese do bezpečnější výšky. O různých kopaných obratech, plochých vývrtkách, visení (torque roll) ve stále nižší výšce a například jednom celém výkrutu do kruhu nemluvě. Navíc ke všemu je Michal sympatický a přátelský chlapík, se kterým se příjemně povídá a který se chová se skromností vlastní všem těm, kdo něco dokázali. To potvrdil i v následujícím rozhovoru, kdy jsme ho zpovídali spolu s Romanem Pospíšilem. |
Michale, jak a kdy jsi začal modelařit?
Asi tak v páté třídě, stavěl jsem si volné kluzáky, upoutané modely. Toužil jsem pochopitelně po RC soupravě, první a hned proporcionální mi postavil otec, který byl profesorem na ČVUT. Protože tenkrát ale nebyly k sehnání krystaly, nebyl to superhet a neustále se to rozlaďovalo a roztrimovávalo. Občas to fungovalo, občas ne - ale v zásadě se to dalo používat. Vstoupil jsem, už na gymnáziu, do modelářského RC klubu na Praze 10. Postavil jsem si tehdy jednokanálový přijímač RC 1 a motoráčka s Jenou 1 ccm, se kterým jsem celé léto létal. V klubu mě ihned začali přemlouvat, abych létal s větroni a zúčastňoval se soutěží. Za účast v soutěži byly body a ty byly pro klub důležité. Sice jsem vždycky tíhnul k motorovým modelům, ale větroňářských soutěží jsem se nakonec tedy zúčastnil. Pamatuji se na první soutěž, na kterou mě donutili jít. Byl strašný vítr a jednokanálový větroň mi tenkrát nezadržitelně odcouval do lesa. V klubu pak začali všichni stavět RC soupravy a já jsem si postavil fungující proporcionál s šedivými servy Varioprop, které mi přivezl táta z dovolené v Itálii.
Jak probíhala tvá sportovní kariéra?
Někdy v roce 72 se mě ujal Milan Vostrý a učil mě létat s motoráky. Trénoval mě a vzpomínám si, že když jsem mu poprvé hrdě předvedl co už umím, přemety a podobně, tak mi řekl: "na tohle se vykašli a nauč se napřed létat rovně". Šel jsem párkrát na závody M-dvojek, ale neměl jsem moc dobré éro ani motor. Milan mi pak poradil, ať si postavím model ovládaný křidélky a věnuji se raději M-trojkám. Na první soutěži jsem byl sedmý z asi deseti soutěžících. Postavil jsem si letadlo na desítku HB a soutěžení mě začalo hrozně bavit. Na mistrovství republiky hned ten rok jsem byl třetí. Pak jsem byl tři roky za sebou mistrem republiky a dá se říci, že asi tak šest let jsem se udržoval na špičce. Bylo to náročné a nakonec i dost vyčerpávající - člověk musel pořád trénovat. Obvkle jsem si udělal zkoušky v předtermínu, když jsem byl na vysoké škole, a pak už jsem celé léto jenom létal a létal.
Modelařil jsi i na vojně?
Kupodivu ano. To bylo tak: sloužil jsem u vojsk protivzdušné obrany. Tenkrát se hodně nacvičovala střelba proti nízko letícím cílům. Přesvědčil jsem nadřízené, že by se k tomu výborně hodil RC model letadla. Celému štábu v Žatci jsem předvedl akrobata, který vzbudil všeobecné nadšení. Dostal jsem pak k dispozici dílnu a úkol postavit dva letouny. S těmi jsem pak létal až do úmoru. Když měly obsluhy kanónů jet na přezkušování do SSSR, trénovalo se i šest hodin denně. Měl jsem dvě letadla, náhradní zdroje, a nahazoval jsem a létal - za den třeba třicet desetiminutových letů. Také jsme na Rané tahali za modelem koutový odražeč, na kterém se trénovaly obsluhy protiletadlových radarů. Občas jsem byl létáním úplně přesycený.
Po skončení soutěžní kariéry jsi se na pěkných pár let odmlčel. Kdy a jak jsi se k RC létání vrátil?
Asi v roce 93 mě napadlo postavit si Matadora. Létal jsem s ním, ale nebylo to ono: věděl jsem, že v F3A už stejně soutěžit nebudu a toužil jsem po něčem, co by vypadalo trochu víc jako skutečné letadlo. Tonda Zedek mě pak přesvědčil, abych si postavil Super Stara. To nebylo vůbec jednoduché: můj první benzínový motor, první takhle velké letadlo. Co se mohlo pokazit se pokazilo, co mohlo upadnout upadlo. Nakonec jsem ho nějak zkrotil a asi dva roky s ním létal. Pak jsem si postavil druhého Super Stara, pak třetího a začal jsem chodit na různé akce, třeba do Nesvačil. V loňském roce mě Jirka Navrátil přemluvil, abych se zúčastnil evropského poháru obřích akrobatů v Krnově a to už mne létání zase začalo opravdu bavit. Tam jsem si ale uvědomil, že pokud chceš závodit a nechceš se umisťovat na konci startovního pole, musíš mít letadlo stejné jako ti nejlepší - takže třímetrové. Tahle letadla jsou úplně jiná nežli ta o rozpětí 2,2 - 2,4 m. Jako naprosté minimum bych viděl 2,5 m, někde tam podle mne teprve začíná obří model. Tyhle stroje mají jiné letové vlastnosti, jiné setrvačné momenty, a jsou neuvěřitelně přemotorované. Moje třímetrová Extra váží 17 kg a mám v ní 160 ccm ZDZ motor, který má asi 40 kg statického tahu. Na druhou stranu čím je éro větší, tím větší jsou i problémy: praskání kolen výfuku, praskání motorového lože. Snadno se udělá chyba z neznalosti, vyplývající z podcenění různých detailů. Když ale přidáš plyn a cítíš tu sílu, je ti jasné, že co se může uvolnit se uvolní, co se může uklepat se uklepe. Teď už jsem snad jakžtakž to letadlo připravil, ale snad bych to ani neměl říkat nahlas.
Co ti říká T.O.C.?
Je to hlavně velká šou pro lidi a na světě není mnoho pilotů, kteří by se mohli pilotům T.O.C. rovnat. Lidi to dráždí, protože je ve hře hodně peněz - ale ti nejlepší si je rozhodně zaslouží. Jsou tam neuvěřitelně náročné obraty, jako kopané výkruty zastavované ve čtvrtinách, nebo třeba jeden výkrut do kruhu doleva a pak doprava. Je tam tajná sestava, takže piloti nemají možnost to nikde nadřít, musí prostě umět výborně létat. Při volné sestavě zase je třeba létání synchronizovat s hudbou, málokdo si umí představit, jak je to těžké. Skoro nemožné.
Nedávno ses svezl ve skutečné Extře. Jaké to bylo?
I když jsem už starší pán, chtěl jsem si zkusit, jaké pocity má takový pilot, když už s těmi RC akrobaty létám. První překvapení bylo, že ta letadla jsou mnohem méně přemotorovaná než modely. Když skutečný akrobat udělá torque roll, většinou mu nezbývá než z toho obratu vyjít například pádem po ocase. Naproti tomu já mohu u své Extry přidat a odletět kolmo vzhůru - visím na vrtuli jen na nějakých 40% výkonu. A k těm pocitům: zdaleka nejnáročnější jsou ta přetížení. Akrobaté létají sestavu s nějakými +8, -6 G, se mnou letěl asi +5 1/2 , -4 G, úplně mi to stačilo. Ta záporná přetížení jsou o hodně horší než kladná. To visíš v popruzích, krev se ti tlačí do hlavy, začínáš vidět rudě a říkáš si chudák srdce, aby to vydrželo. Člověk je přeci jen zařízen na to, aby se mu krev hrnula spíš do nohou než do hlavy. Navíc máš vtíravý pocit, že kdyby nějak povolily popruhy, proletíš kabinou jako dělová koule. Vyzkoušel jsem si i řízení a byl jsem překvapen, jak lehce a citlivě se velká Extra ovládá. Oproti RC modelům je jednodušší přesné zastavování obratů a orientace v prostoru - pilot se totiž může řídit podle horizontu. RC pilot oproti tomu svůj model vidí každou chvíli pod jiným úhlem, světlo na model dopadá vždy z jiné strany, přesné létání s modelem je hodně náročné. Celkově to byl neobyčejný zážitek a jsem rád, že jsem ten let absolvoval.
Jaké jsou tvoje modelářské plány do budoucna?
Chtěl bych létat velké RC akrobaty, zúčastňovat se soutěží. Věřím totiž, že se nakonec najde dostatek pilotů, aby mělo smysl ty soutěže pořádat.
Chtěl bys něco vzkázat čtenářům RC modelů?
Musím říci, že jsem s modely a při soutěžním létáním prožil jedny z nejkrásnějších chvil v životě. To nadšení, radost z vítězství, nebo jen ta radost když člověk přijede domů a všechno mu fungovalo a má éro celé. Přál bych jim, aby to prožil každý z nich.
K tomu se nedá už nic dodat. Děkujeme za rozhovor a ať ti to létá.
David
otištěno v RCM 8/2000
